Osamělost bez domova

Eva Dudová, sociální pracovnice, zakladatelka sociálního podniku Přestupní stanice

Když jsme zakládali sociální podnik, chtěli jsme řešit problémy lidí bez domova, které zatím nikdo komplexně neřešil. Cílili jsme na veřejnost se záměrem nám ten úkol trochu ulehčit tím, že se bude míň pohybovat v záludných kruzích předsudků a nahlédne za oponu systému, aby věci viděla v souvislostech. Bezdomovectví je totiž systémový problém uvězněný v našich stereotypech a představách o správných hodnotách. Být bez domova a mít snahu svou situaci měnit, znamená dennodenně narážet na překážky úřadů, překonávat odpor systému i lidí a neustále něco dokazovat okolí a taky sám sobě. Znamená to těžkou osamělost, kde nemůžete věřit ani těm, kdo s vámi sdílí totožnou situaci. Navazování partnerských vztahů naráží na bludný kruh nedůvěry nebo směnného systému nabídky a poptávky. Trocha lásky za poskytnutí protislužby a víra, že systém vydrží dostatečně dlouho, než se začne hroutit a přejde ve zneužívání, je koneckonců transakční pojetí vztahů proudící všemi kulturami. I přátelství na ulici je dávno vyčpělý pojem, získávající hodnotu jen tehdy, když se někdo mezi padlými stane privilegovaným. Zákon ulice je ovšem odrazem našich vlastních vztazích.

Když jsme poprvé otevřeli, nečekali jsme, že ten kdo potřebuje naší pomoc je především veřejnost sama. Postupně jsme zjišťovali, jak moc jsou lidé osamělí, jak jim chybí běžná interakce. Jak se jejich mezilidské strádání neliší od problémů těch, kdo tráví dny na ulici. Viděli jsme, jak si lidé ve své izolaci formují množství strachů a z těch pak přenáší zlobu na ty nejslabší v naší společnosti. Naši kolegové bez domova spadali mezi ty, kdo mohl za posrané životy ostatních. Rozhodli jsme se proto zaměřit na komunitu, pomáhající si v odbourávání obav. Povedlo se nám zprovoznit místo, do kterého si lidé přicházejí saturovat svou odloučenost. Naučili jsme se rozpoznávat rozdíl mezi samotou a osamělostí a viděli jsme, že mít byt, práci a rodinu ještě neznamená mít funkční sociální síť. A tak jsme ji začali budovat, s lidmi bez domova, pro lidi s domovem, kde si navzájem mohou být blízko. Kde se rozhovor netočí kolem počasí nebo sportu, ale sebereflexe nebo pochybnosti vlastní identity v době změn. 

Osamělost vnímáme o to naléhavěji, o co více kontakt probíhá ve virtuálním světě. Zvykli jsme si nemluvit o svých pocitech, své problémy vměstnat do odpovědi na otázku „jak se máš?“ a sebereflexi vytěsnit otupujícím stereotypem. Lidé bez domova sice jsou offline, ale vnímají jiný druh osamělosti, jsou to buď ti, co nevidíme, nebo ti, co záměrně ignorujeme. Představují vytěsněný prvek, který zrcadlí naší kolektivní nejistotu postavení ve společnosti a nedostatek ochrany, přestože žijeme jako slušní lidé. Pravděpodobnost, že někdo z nás bude ohrožen chudobou nebo ztratí bydlení, se stále zvyšuje. O co více se však zvyšuje, o to více se bráníme představou, že tito lidé si za své problémy mohou sami, a proto by se to nám určitě nikdy nemohlo stát. Stavíme si tak bariéru a dělíme společnost na „my“ a „oni“. Překročení těchto zdí se zvládne, jedině když se zaměříme na to, co máme společné. Když občas vykročíme ze své bubliny, když někomu dovolíme, aby nám změnil názor, když zjistíme, co stojí za našimi obavami, když občas zkrotíme svá ega. Trochu tím otřeseme svým světem a možná otřeseme pevnými základy, na kterých stojí naše víra ve společnost a její systém fungování, ale získáme mnohem větší vhled.

Jako tým jsme svou vlastní osamělost pocítili při budování našeho sociálního podniku, při hledání opory sami v sobě i v komunitě, při pomoci lidem bez domova. I při řízení toho místa jsme se přes veškerou participaci ocitli v pozici, kdy jsme každý v samotě dělal něco jiného. I přes vědomé popírání hierarchie přesto její základy, které si neseme už od školy, pronikaly do našeho řízení. Ve chvíli, kdy jeden člověk kombinuje většinu funkcí potřebných pro vedení neziskovky, nastává problém. A velká izolace. Kompetence se nedají předat, stáváme se šéfem, nosíme si své úkoly v hlavě a nemáme komu říct, co všechno nás trápí. Na ramenou nosíme celý podnik. A nečekaným supervizorem se stává kolega bez domova. Našimi průvodci a netušenými facilitátory se mohou stát lidé, od kterých bychom to ani nežádali. Lidé bez domova nemusí nutně představovat každodenní superhrdiny, ale jejich léčba vztahů nám ukazuje, jak moc potřebujeme pracovat na těch svých. Cítit se sám v davu je přirozeným pocitem a v jeho zlepšení mohou pomoci ti, které běžně nevnímáme jako rovnocenné. Přitom nešťastná situace nutně neubírá na charakteru a spojenectví můžeme dostat od lidí, kteří teprve bojují za získání svého bezpečného místa.  

Být či nebýt sám?

PhDr. Tomáš Novák, soukromý psycholog Brno

Potřeba blízké, neformální, osobní komunikace patří k základní psychické výbavě člověka. „Když vás dlouho nikdo nehladí, začne vám vysychat mícha,“ napsal psychiatr Eric Berne. „Hlazení“ coby  typ komunikace lze stabilně realizovat především v manželství – ať již sezdaném nebo nesezdaném – a v rodině. Vztah, to je mezi osobami, jež svůj život dlouhodobě sdílejí, mají o sobě mnoho i neformálních informací, dosti vědí o svých přáních, obavách i hodnotách. Díky vysokému tempu, migraci, individualismu jsou  tč. sociální vazby křehčí než dřív. Přinejmenším průměrně spokojená rodina a partnerství je nabízí. Nedostatek základní osobnostně intimní citové vazby k partnerovi vede nejen k citovému strádání. Může vyvolat psychosomatické onemocnění. Může podnítit i výrazně rizikové chování. Namátkou od alkoholismu po promiskuitu a její následky. Prokazatelná je kratší doba života.

Společenské změny v ČR  mimo jiné přinesly  pojem „kamarádství s výhodami“. Výhody znamenají možnost sexuálního kontaktu a kamarádství je „staré, dobré“ přátelství. Přinejmenším takové kamarádství je obvykle předpokladem plné a spokojené akceptace tzv. single životního stylu.

Není-li přítomen alespoň tento „alternativní intimní vztah“, prožívají osamělí svoji situaci spíše jako prohru. Okolí k nim přistupuje ambivalentně. Sociálně je obecně plně akceptován jen problém osamělosti ve stáří. V intimitě širší rodiny nebývá přijímán ani ten. V údajném „svatém“ zápalu pro zachování světlé a výlučné památky zesnulých nevidí dospělé děti rády nové partnerské vazby ovdovělých rodičů. Pod přehršlí slov v této souvislosti často převládá materiální motivace. 

Osamělí jsou „biti na daních“, jsou na ně přesouvány méně příjemné pracovní úkoly. Zároveň bývají za práci méně odměňováni, neb nejsou „tátové (mámy) od rodiny“. Přes zdánlivou snadnost může být komplikováno i využití volného času. Nejen proto, že „ve dvou se to lépe táhne“, ale i proto, že přidat se jako single k párům je složité. Někdy vzniká až jakýsi bludný kruh. Sociální kontext podporuje životní styl osamělce. Ten se pak sám vzdává sociálních kontaktů.

Nástin typologie osamělých

Sami z objektivních příčin: Většina osamělých  se (chybně) řadí právě sem. Může jít o odlišnou sexuální orientaci bez coming outu.

Odložené hledání partnera: Čas na skutečně vážnou známost se během uplynulého čtvrtstoletí posunul o deset let. I tak odkládat hledání partnera až na dobu profesionální i finanční stabilizace je problém. Nejen proto, že například v době, kdy již zaplatím hypotéku – kolem sedmdesátky – je více volných žen než mužů. Traduje se, že „muž po čtyřicítce je buď ženatý, zadaný, mrtvý nebo psychopatický“. Méně se ví, že i muži „dosti po třicítce“obtížně hledají partnerku odpovídající jejich představám.

Rozvedení či samotní s dětmi: Jde především o matky samoživitelky. Partnerský mýtus dí: „Mám-li rád/a tebe, budu mít rád/a i tvé děti. Významný psycholog J. Piaget napsal: „Děti máme milovat za to, že jsou, ne za to, jaké jsou“. Příchozí do rodiny mnohdy stěží dokáže naplnit ono doporučení.

Nadměrně vázaní na rodiče i klienti „mamahotelu“: „Tatínek to měl snadné. Mohl si vzít maminku, ale co já? Abych si hledal cizí ženskou!“ Vtip platí po úpravě i pro dcery. Navíc je draho a plný měsíční servis mamahotelu pořídíte za cenu večeře pro dva v dobré restauraci.

Příliš vázaní na bydliště nebo zaměstnání: Nepřestěhují se. Výrazná tu bývá převaha mužů žijících na vesnici.

Traumatizovaní předchozími zkušenostmi: Jeden z mých klientů striktně požadoval, aby se jeho nová partnerka nejmenovala Jarmila. Tvrdil, že s ženou onoho jména prožil peklo. Deset let jsou již rozvedení, ale vzpomínky nevybledly.

Sociálně plaší, výrazní introverti: Nedokáží aktivně iniciovat sociální kontakt. Pokud jsou protějškem tzv. uhnáni, neumí vztah rozvíjet.

„Podivíni a lidé nápadní“: Název použil otec české psychiatrie profesor Heveroch pro jedince později nazývané psychopaty. Mezi osamělými jsou i ti, kdož bez problémů fungují všude jinde, jen ne v partnerství. Nevyzrálí – byť dávno dospělí s požadavky na vztah, na úrovni patnáctiletých. Věční romantici neschopní zvládat vývoj vztahu k vzájemné adaptaci.

Dodat lze: „Samota není zlá, pokud člověk žije sám se sebou v míru a má co dělat.“

OSAMĚLOST

Jana Počtová, dokumentaristka

Jsem dokumentaristka a dlouho jsem hledala svoje téma. V čem si připadám silná, co mě zajímá... Pochopila jsem, že jsou to vztahy. Vztahy mezi lidmi, mezi partnery, mezi rodinami – lidské osudy – protože naše soukromé životy jsou to nejcenější, co máme. Systematicky se tedy snažím mapovat a poodkrývat to, co nás ovlivňuje. Moderní dějiny se odvíjejí strašně rychle. Generace od generace se mění podmínky spolužití. Dlouho zaběhnutý systém, kdy rodiče jako absolutní autorita předávali svým dětem zkušenosti, se změnila. Málokterý rodič dneska dokáže porozumět plně tomu, co se odehrává v mysli jeho dětí. Ony zkušenosti jsou dnes možná strašně rychle zastaralé. Naši praprarodiče či prarodiče vyrůstali v době, kdy sociální a ekonomické podmínky byly jakýmisi mantinely. Partneři byli na sobě závislí. Naši rodiče již onu závislost pomalu rozpustili. A teď jsme tu my. A co se stane, když už nemáte vnější, umělé podmínky, které vás drží pohromadě? Přijde zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Říká se tomu svoboda. Největší dar 21. století a zároveň i jeho velké břemeno. Jak se vyznat v tom, co je správné, co opravdu chceme, jaký krok máme udělat, jak se rozhodovat? Když všechno závisí jen na nás...  jaká samota... 

Za tu dobu, co se podobným tématům věnuji, jsem sice nenašla odpovědi, ale vytříbila jsem si alespoň trochu otázky. Tématem tohoto textu je samota. Zdá se, jakoby sílila. Přitom všechno kolem nahrává opaku. Každý je propojený, máme sociální sítě, máme mnohem více možností jak využít volný čas, jednodušeji se spojíme s další, jinou živou bytostí – a stejně je to málo. Rozvodovost stoupá, skoro třetina dětí nevyrůstá pouze s biologickými rodiči, máme tisíce nových termínů. Patchwork rodina, střídavá péče, singles, otevřený vztah, polyamorie, mingles... mám pocit, že co rok, to nějaký nový termín, nová škatulka. Netuším, jestli samota je to hlavní téma dnešní doby. Možná je to spíše jakási prázdnota, se kterou si stále neumíme poradit. 

Podstata duchovního života člověka dříve příslušela spíše jakýmsi vyšším principům. Víře v Boha, víře v panovníka, zkrátka v něco či někoho, kdo z nás sejmul onu plnou odpovědnost za naše rozhodnutí. Dnes se prostředkem naplnění stala kariéra, potomci a hlavně náš partnerský vztah. Skrze partnera hledáme úplnost. Vkládáme tedy onen pocit prázdnoty do něčeho či někoho, kdo na to zkrátka není dimenzovaný. Což sebou zákonitě přináší větší a větší zklamání. Čili i větší pocit samoty. A jaká samota může být větší, než ta, kterou prožíváte ve dvou. Ona má totiž tendenci se pak dvojnásobit. A tak se vracíme na začátek – sociální a ekonomické aspekty naší doby nám dávají další varianty. Už nemusíme za každou cenu vydržet s jedním partnerem až na věky (i když se o to všichni samozřejmě strašně snažíme). Další pokusy o partnerství jsou již zatížené minulostí. A s každým dalším vztahem se ona minulost prohlubuje, stavíme si uvnitř pevnější bariéry, abychom přetrpěli další a další zklamání v druhých a hlavně sami v sobě. Ztrácíme naivitu, která je pro každý vztah tak nutná a potřebná. Více se hlídáme, všechno obracíme z každé strany ne dvakrát, ale dvacetkrát. Více zklamání, více pocitu samoty, více prázdnoty. 

Ale ať je to, jak je to, je dobré si to uvědomit, ale stejně tak je i užitečné se v tom neutápět. Jsou mnohem horší věci, než je samota. Třeba zrovna ta prázdnota... Ta totiž boří a nepomáhá stavět. Ale faktem je, že jsem daleka myslet si, že mám pravdu. Mám jenom názory. Podobná témata jsou nevyčerpatelná a všechno jsou to jenom sřípky do mozaiky. A já si tak trochu říkám, že je štěstí, že ji nejsme schopni celou složit. Možná právě ona “každá další snaha” je krokem směrem od samoty – jakkoliv pateticky to může znít. 

Telefonát pro Karin Dreijer

Miroslav Maixner, kurátor, externí pedagog FaVU VUT v Brně

Při přemítání nad tématem tohoto textu se mi vybavil Exupéryho hrdina, Malý princ, když se poprvé ocitnul na naší planetě, uprostřed pouště, kde se setkal s hadem. Malý princ se v pustině cítil osamělý a ptal se proto hada, kde jsou lidé. Had mu odpověděl, že i mezi lidmi může být člověk velmi osamělý. A zdá se, že hadova slova mají dnes mnohem větší opodstatnění, paradoxně v době, kdy je celý svět propojený tak jako nikdy dříve. 

Jak vidíte, pojal jsem tento text o osamělosti poněkud globálně, cestovatelsky, ale z pouště se teď přesunu do civilizačního mraveniště, do Londýna na konci minulého roku. Blížily se Vánoce a v metru mě mezi záplavou jiných reklamních plakátů zaujala kampaň snažící se upozornit na těžké chvíle, které zvláště v době svátků prožívají staří osamocení lidé. U nás nejsme na podobné kampaně příliš zvyklí. Ale v kosmopolitním Londýně složeném snad ze všech národností a kultur globalizovaného světa mě už mnohokrát překvapila nevídaná solidarita a ohleduplnost mezi spoluobčany při běžných každodenních situacích. Pokusil jsem se proto o zmíněné kampani zjistit víc. Ukázalo se, že nadace, která za projektem stojí, organizuje pro osamělé lidi různé aktivity anebo jim prostě jen zavolají a popovídají si s nimi. Přičemž právě o svátcích, jako jsou Vánoce, doléhá samota na mnoho lidí ještě tíživěji a jakákoli vzpruha jim může pomoci.

Začal jsem uvažovat nad tím, jestli není náhodou v Londýně víc osamělých lidí než jinde. Je logické, že život ve velkoměstě s důrazem na sebenaplnění, kariéru a maximální svobodu ve vztazích, bude asi generovat více singl lidí, než nějaké malé tradiční venkovské kolektivy. A v tom jsem si vzpomněl na naši svatební cestu před dvěma lety. Náš cíl byla Sardinie a měli jsme v plánu projet skoro celý ostrov a poznat jeho tajemství. Při předběžných rešerších mě asi nejvíc zaujal fakt, že po japonské Okinawě je to druhé místo s nejvyšším počtem stoletých lidí na světě. Dokonce tam mají jakousi turistickou trasu nazvanou Stezka stoletých, kombinovanou s ochutnávkou vín při návštěvách. Na internetu se dočtete, že podobných lokalit je na světě víc a že velkou roli tam vždy hraje zdravá vegetariánská strava. Ale v případě Sardinie, chyba lávky – vepřové a tučné sýry jsou tu na denním pořádku. Nejvíc stoletých tu žije v horském regionu Barbagia a z vědeckých výzkumů vyplynulo, že tyto čiperné lidi drží při chuti do života mimo jiné také silně komunitně zaměřený život tradičních velkorodina vesnických kolektivů. Tito lidé nejsou nikdy sami. Kromě toho, že jsou přes vysoký věk stále velmi aktivní, každý večer sedávají stařečci spolu na návsi při sklence vína a drbou, podobně jako stařenky s kamarádkami při mnoha příležitostech, které život v kolektivu nabízí. Tady není základem státu rodina, tady je rodina státem a přátelé nejsou jen profilovky na facebooku nebo letmá setkání na nějakých akcích.  Všichni se velmi dobře znají a prakticky celým životem putují spolu. Návštěva v jedné z takových rodin nás během svatební cesty v tomto pocitu jen utvrdila.

Jak velkou roli hraje pro člověka pocit propojení s blízkými, jsem si uvědomil už v souvislosti s odchodem prababičky. Do poměrně vysokého věku byla velmi čiperná, ale velice rychle začala psychicky i fyzicky scházet poté, co se naše rodina odstěhovala ze společného domu na dědině do města. Prababička pak pár měsíců poté zemřela. Podobná věc se stala i s naším dědečkem, který extravagantně oslavil svoje sedmdesátiny jako vdovec tím, že si našel přítelkyni a za tou se hned odstěhoval. Psychicky mu to velmi pomohlo, ačkoli se dostal na dědině do řečí. Společně pak spokojeně žili víc než dvacet let, dokud se jeho paní zdravotně nepřitížilo a její rodina ji nepřesunula do vzdáleného pečovatelského domu. Dědík, jak jsme mu říkali, pak zůstal sám, ale navzdory častým návštěvám rodiny ztrácel zájem o cokoli, stáhl se do sebe a do roka odešel i on.

Tak a teď to může vypadat, že se celou dobu zabývám jen starými lidmi, čilije na čase se zase vrátit do londýnského metra k jeho plakátům. Nebyly tam totiž jen plakáty upozorňující na osamělé důchodce, ale i na mladé a teenagery utíkající z domova kvůli špatným vztahům. Většina reklam však upozorňuje na skvělou možnost laciné dovolené v Karibiku s BritishAirways, nejnovější střílečku Call of Duty, nutnost pořídit si virtuální asistentku Alexu do domácnosti od Amazonu (v podobě černého futuristického válce, který na vás mluví), anebo i nové album mého oblíbeného hudebního projektu FeverRay.  Na internetu jsem se dozvěděl, že jeho zpěvačka Karin Dreijer v nových skladbách zpracovává svoji zkušenost s rozvodem, nově nabitou sexuální svobodou a za největší zlo dneška považuje svazující tradiční nukleární rodinu. Hmm, proběhla mi hlavou vzpomínka na to množství single kamarádek a kamarádů hledajících i dlouho po třicítce ideální protějšek, který by je neomezoval a hodil se k jejich pojetí svobody a realizace v současném světě. Vzpomněl jsem si na kamaráda, který byl zapřisáhlým vyznavačem singl života neomezeného obtížemi s partnerkou a jeho překvapivý skok z mostu, když mi pár měsíců před tím říkal, že by si přál ženu, dítě a rodinu, ale bojí se, že je mít nebude. Na mysli mi vytanula představa zestárlé Karin Dreijer, jak jí na Vánoce volá zaměstnanec dobročinné nadace na podporu osamělých lidí.

Já i mí známí máme všichni stovky přátel na facebooku a každý den nám přes sociální sítě chodí pozvánky na skvělé akce plné zážitků. Ale přesto se mi znovu vybavují slova hada, která řekl Malému princi. Když si to tak celé shrnu, tak docházím k závěru, že Největší československé rande, které teď pořádá Kateřina Šedá, je vlastně skvělou oslavou výročí, mementem i příslibem do budoucnosti něčeho, jako je náš stát. I ten se skládá v prvé řadě z lidí, kteří by bez sebe navzájem ničím nebyli.  

Prkýnkáři coby realita seznamování

PhDr. Tomáš Novák, soukromý psycholog Brno

Následující rozhovor proběhl mezi psychologem /P/ a jeho dlouholetým klientem /K/.

K : Pane doktore, moc jste mi pomohl při rozvodu. Na vašich www stránkách jsem si přečetl citát „dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje“ a mně teď výborně funguje prkénko. Tak jsem vám jedno donesl. (Podává dřevěné prkénko na krájení masa či zeleniny.)

P: Hm a na co se vám osvědčuje…?

K: Na baby, pane doktore, na baby.

P: Jak „na baby“?

K: Víte, mně už je po čtyřicítce, já se nemůžu na internetu seznamovat s mladýma holkama. Musím brát jen ty starší, už jetý, co mají děti. Na první schůzce jsem maximální slušňák. Nic si nedovolím. Vykládám, jak mám děti rád, vyptám se, jak se její děcka jmenují. Musím si to ale nenápadně napsat. Ono se to plete, dneska je to samej Jakub a Barborka. Domluvím si druhou schůzku a na tu přijdu s prkýnkem. A vony to žerou aji s navijákem.

P: Jak se to projevuje?

K: Třeba včera. Přijdu, dám jí prkénko a řeknu: „Víš, to není pro tebe. To je pro tvýho Ríšu. Dneska je všude těch žloutenek, tak kvůli hygieně. A taky kvůli vitamínům, je to dřevo a na tom se udrží vitamíny líp než na umělé hmotě.“ No, ona hned začala bulet a povídá: „Ty seš takovej hodnej. Každej chlap mě chce jenom šukat a ty jsi první, kdo si vzpomněl na Ríšu!“

Co vám mám o tom víc povídat. Za hodinu mi stejně dala.

Poučení z krizového vývoje 

Je-li žena takříkajíc svolná, nebývá pro ni problém vytvořit sbírku prkének. Pragmaticky nutno přiznat, že taková sbírka může být v životě použitelnější než např. sbírka zvadlých růží.

Děti jsou cestou k srdci i k jiným orgánům ženy.

Rčení: „Když mám rád(a) tebe, budu mít rád(a) i tvé děti“ je partnerský mýtus. Realita bývá složitější.

„Děti máme mít rádi za to, že jsou, a ne za to, jaké jsou“ děl psycholog Jean Piaget. V praxi to platí především u dítek, jichž jsme rodiči pokrevními. 

Muž po čtyřicítce bývá ženatý, zadaný, mrtvý nebo hodně svérázný“. Na vysvětlenou: Původně v této souvislosti užívaný termín psychopatický nahrazujeme velkou svérázností mj. i proto, že psychopatie již není uvedena v platném seznamu duševních chorob.

Tři příběhy

Vilém Švec, etnolog, urbanista

Příběh první
S tématem osamělosti a touze navázat lidský kontakt jsem se snad náhodou setkal již v předškolním věku – vyrůstal jsem u prarodičů ročníku 1914 a 1920, kteří mě hodně seznamovali s děním, písněmi a ideály doby svého mládí – první republiky. V našem olomouckém panelovém domě jsem si jako čtyřletý hrál na rybáře, kdesi získal „prut“ a z balkonu ve 4. poschodí nahazoval na provázku virtuální nástrahu. Nahazoval, namotával, nahazoval a tak pořád dokola… Až jednoho dne… na konci lanka přivázaného k prutu cosi cuklo! Zapomněl jsem zcela na svou roli toliko virtuálního rybáře, prostě na konci lana zabrala „ryba“ a s vášní lovce jsem rychle namotával na prut – a na konci špagátku se objevil úlovek – pytlík bonbonů.

O patro níž pod námi totiž bydleli bezdětní manželé Spáčilovi, oba ročník 1913, tedy v té době ve věku 68 let a toto byla od nich vtipná a milá pozornost ke klukovi z horního poschodí. Znali jsme se jen letmo, při občasných míjeních na chodbách, ale toto byl první vzájemný lidský kontakt navzdory 63 letům věku, které nás dělily. Doslova jsme tedy tím špagátkem navázali kontakt. Rozdivočen loveckou a chtivou vášní jsem pak provázkem z udice u balkonu Spáčilových míhal znovu a častěji, ale úlovek se již znovu nepodařil, snad i proto, že mě mí příbuzní vysvětlili, že to není moc slušné. Spáčilovi naplňovali své bezdětné manželství intenzivní činností právě pro děti – a to v dětském loutkovém divadle Kašpárkova říše – pan Spáčil jako skvělý výtvarník, malíř a loutkář, režisér, paní Spáčilová jako vypravěčka. Za jejich působení se toto divadélko stalo známým v celorepublikovém měřítku a možná mohlo by i více, nebýt přirozené skromnosti protagonistů, kteří se umění věnovali amatérsky při hlavním zaměstnání. 

Zajímavý byl taky přístup Spáčilových v nakládání s výpěstky ze své zahrady. Přivezli celou úrodu svým trabantem před vchod našeho paneláku, zazvonili na všech 20 partají se slovy: „poďte honem, než to rozeberó!“ a všichni sousedi z domu si chodili pro ovoce přímo k domovním dveřím. Tak dlouho, až nic nezbylo.

Z tohoto divadélka znali i další svou kamarádku, celý život svobodnou paní A. Chromcovou (1907–2004), která jim byla celoživotní přítelkyní. Když jsem se ve svém dospívajícím věku začal znovu zajímat o svůj raný dětský zážitek, navštívil jsem po mnoha letech v roce 1996 Spáčilovy znovu. Tam se mi naskytl neuvěřitelný pohled na zvláštní soužití dvou 83letých partnerů a 89leté paní, kteří spolu v malém panelovém bytě hospodařili. Po smrti paní Spáčilové v r. 1997 – své nejbližší kamarádky pak 90letá! paní Chromcová začala docházet ke 84letému vdovci pomáhat vést domácnost a vařit. 

Pan Spáčil byl velmi talentovaný malíř, a přestože ho lákali a zvali výtvarníci a odborníci několikrát k pedagogickému působení na AVU v Praze, on sám raději vykonával svou technickou profesi v Olomouci a každý den po 14. hodině po zaměstnání vyjížděl do plenéru malovat své úžasné krajinomalby, které pak pečlivě archivoval doma nebo rozdával přátelům.

Svou první životní výstavu uskutečnil až po smrti milované manželky v dubnu 1998, v prosinci téhož roku na následky nešťastného úrazu zemřel. Po vernisáži výstavy, která byla 10 km u Olomouce, se kdosi ptal pětaosmdesátiletého vystavujícího autora: „Pane Spáčil a vy jedete domů s kým?“ Odvětil: „No sám, se sebó jedu, autobusem.“ Taky jsem ho zažil, když ve stejném věku odpověděl s úsměvem v autobuse ženě, která ho chtěla pustit sednout: „Ne, děkuju, já bych si pomačkal puky!“

Příběh druhý
Další zážitek, který mi tane na mysli při tématu „osamělost“ je příběh paní učitelky Vlasty Balharové (1904–1997), v naší rodině známá prostě jako „paní učitelka“. Velmi skromná a vzdělaná žena, která se díky tomu, že učila syna mojí babičky, stala její o 16 let starší celoživotní přítelkyní a vzdělavatelkou. Babička často připomínala, že paní učitelce vděčí za mnoho, za své „prozření“, dovzdělání a doplnění všeobecného a hlubokého kulturního přehledu. Paní učitelka přitom byla ze zemědělské rodiny, z mnoha dcer sedláka Balhara z Drahotuš, který svého nemocného syna utýral, domnívav se, že simuluje. Za první republiky vystudovala gymnázium v Hranicích, učitelský ústav a působila na základních školách mj. v Partutovicích, Hlušovicích, v Olomouci-Černovíře a nakonec v Olomouci. Měla jednu velkou a dávno zapomenutou lásku, přesto babička vzpomínala na silný zážitek, jak onoho – tehdy již důstojníka – jednou v její přítomnosti a po mnoha desítkách let na mostě v lázních Teplice n. B. potkajíc paní učitelka zčervenala. Nikdy se již neprovdala, do 84 let žila v jednopokojové garsonce se záchodem na chodbě v 5. patře olomouckého činžáku bez výtahu. 

Když jsme byli s bratrem malí, potkali a pozdravili jsme jednou paní učitelku na olomouckém náměstí. Dala nám každému pětikorunu, neboť měla prý neskutečnou radost, že jsme ji poznali. Později již bydlela v domě s pečovatelskou službou v Olomouci a po pádu v r. 1997 na LDN v Moravském Berouně, kde téhož roku zemřela. Přestože byla již velmi slabá a na smrtelné posteli, překvapilo mě, jaký má přehled o detailech z mých studií, přestože jsme se viděli po mnoha letech a prakticky se nestýkali. 

Během svého dospívání mě několikrát napadlo zeptat se paní učitelky, jak vzpomíná na říjen 1918, kdy jí bylo 14 let, ale bohužel jsem to nikdy neuskutečnil. V roce 1997 jsem z její pozůstalosti získal několik krásných knih, mezi nimiž byly i pečlivě vedené domácí účetnictví a krásný čtenářský deník plný výstřižků a citátů. K našemu tématu např.: 

„Člověk je sám, když miluje a je sám, když umírá“ J. Galsworthy: Silnější než smrt, přečteno v březnu 1934

„…nepochopila ještě, že nejosamělejší místo na celém světě je území ležící mezi frontami pohlaví.“ Radcliffe Hall: Studna osamění, přečteno v říjnu 1935

„…vy chcete být sama… Dokud to člověk chce, neví ještě, co je to být sám…“ Sigrid Undsetová

V deníku je vložen i narozeninový dopis z října 1933 od nějaké kamarádky, z něhož cituji „Vlastičko, přeji Ti ze srdce, abys unesla ve zdraví příští rok svého života a ještě mnoho těch, co na Tebe čekají. Aby Tě nebolela šeď a úzkost a osamocenost a abys věřila, že život jednou bude těch, kteří se nepodvádí. Tvá Ženda“ 

Když za čtyři roky v r. 2001 zemřela moje babička, našel jsem v její pozůstalosti malý papírek se slovy „šeď, úzkost a osamocenost“. Nepochybuji, že si je babička opsala z výše zmiňovaného dopisu své o čtyři roky dříve zesnulé životní přítelkyně. O tom, proč ji ta slova tak zaujala, můžeme dnes jen uvažovat…

Příběh třetí
Moje teta v roce 1979 se jako třiadvacetiletá rozešla s o rok mladším klukem Jirkou. Byl to pro oba konec jejich první a veliké lásky. Teta nastalou situaci řešila tak, že se chtěla co nejrychleji provdat v podstatě za kohokoliv, což se jí za pár měsíců povedlo i za tu cenu, že se jako holka z města odstěhuje na venkov na zemědělskou usedlost. Brzy se jí narodily dvě děti. Nepovedené manželství se r. 1994 rozpadlo a od té doby žije teta sama s nejmladším synem v malinkém bytě v ještě menším městě. Několikrát mě napadlo, že by bylo krásné, kdyby se teta setkala s tím svým prvním přítelem. Až letos jsem se ho pokusil přes internet vypátrat – a povedlo se. Zrovna byl čerstvě rozvedený a zcela přirozeně vzpomínal a vyptával se na tetu. Před měsícem mi teta napsala dopis, že za ní Jirka jezdí a že jsou v kontaktu. Po 39 letech!

Nebýt na všechno sám

Hana Dvořáková, psycholožka Policie ČR, Praha

„Samota je krásná, ale musíš mít někoho, komu o ní vyprávíš.“ Josef Fousek

Při své práci se s lidmi setkávám v těch nejrůznějších situacích, ale nikdy to nejsou radostné události. Setkávám se s nimi v ty nejhorší dny jejich života, kdy přijdou o blízkou osobu, jsou obětí kriminality… jsou to dny, na které nezapomenou. Na mě asi ano. Mým úkolem je dělat jim společnost, provázet je tou zavrženíhodnou chvílí, tou černou hodinou nebo dnem. Nemohu jim většinou pomoct, příběhy a osudy, do kterých se vetřu, se málokdy dají vyřešit nějakou psychologickou poučkou nebo chytrou větou. Často jsou samotná slova zbytečná. Rodič, který právě přišel o své milované dítě při tragické události, určitě nechce slyšet nic, při čem bych se mohla zatvářit učeně a dodat, že takový postup pomáhá. V tu chvíli bohužel nic nepomáhá a ani později to nebude o moc lepší, jen to bude s postupem let trochu vzdálenější. Můžu poskytnout praktické informace o tom, jak se vše bude z technických a formálních hledisek odvíjet, můžu předat kontakty, můžu se postarat, aby jim bylo teplo, aby měli co pít… nic z toho nepomůže, jen to předejde dalším nepříjemnostem. 

Jediné, co opravdu mohu dělat, je sdílet. Být v tu danou chvíli s těmi, kteří jsou tam docela sami. Můžu je poslouchat, můžu s nimi mlčet, můžu tam pro ně být, ať budou potřebovat cokoliv. A oni toho většinou moc nepotřebují, jen abych byla nablízku. Bohužel jsem většinou na místech, kde mě nikdo nemůže zastoupit, kde není žádná blízká osoba, která by mohla sdílet. Někdy moje úloha končí, právě když se objeví dostatečný počet milujících přátel a příbuzných. To je také jedna z hlavních oblastí, která ovlivňuje, co si daný člověk bude po takové tragické události zažívat – sociální opora. 

Mnohdy se mi stává, především pak u starších lidí, kteří „nechtějí nikoho obtěžovat“, že když už se v jejich okolí přeci jen najde nějaká vzdálená osoba, se kterou by teď chtěli být, se kterou by chtěli sdílet raději než se mnou, nechtějí zavolat, protože už s ní nemluvili moc dlouho nebo protože je z druhé strany republiky nebo protože… A tím to zdaleka nekončí, ani později se mnoha lidem nechce žadonit o něčí blízkost, o kontakt s někým, kdo jim ho třeba sám neposkytne. A i druhá osoba, ta blízká, ta tetička z druhé strany republiky, se nechce ozvat, protože jí přijde hloupé „otravovat“ v tak těžké době. Nebo se ptají, zda něco nepotřebují (nákup, někam odvézt, něco přivézt), což je určitě dobrý nápad a ochotná nabídka, avšak v případě, že ten osamělý člověk zrovna opravdu nic nepotřebuje, je mu často hloupé říct: „Ne, nic nepotřebuji, ale byl bych moc rád, kdybys se mnou jen tak byl…“ Často mají pocit, že jim okolí nabízí pomoc nebo projevuje zájem jen z toho důvodu, že mají na čele vepsáno, že by jim v takové chvíli měl člověk pomáhat a projevovat pozornost, protože se to sluší a patří, a ne proto, že opravdu chtějí. A kontakt se opět ztratí. 

To je jedna z úloh, kterou řešíme – zprostředkovat, aby si dva nebo více lidí v těžké chvíli k sobě mohlo najít cestu, která je vyvede z osamělosti, která jim pomůže najít někoho, kdo s nimi bude sdílet. Nehledě na to, že ať už se jedná o ztrátu blízké osoby nebo jinou tragickou událost, lidé sami přijdou o člověka, který jim třeba dělal společnost celý život – o manžela, manželku, partnera, přítele, dítě… proto je pro ně samota o to tíživější – musí se s ní nejprve naučit žít, a to není snadné.

Přítomnost blízké osoby umocňuje nejen pocity štěstí v radostných chvílích, ale i naopak poskytuje úlevu při zármutku, bolesti a zklamání. Protože vím, jak je náročné najít s truchlícími oporu, kterou zoufale postrádají, cením si projektů a nápadů, jako je ten od Kateřiny Šedé. Neschopnost nebo spíše nemožnost nalezení blízké osoby v takto náročných životních situacích zažívám při své práci často a vím, že to není ničí chyba, jen je někdy nutné mít prostředníka, který vám pomůže udělat ten pomyslný první krok, oslovit někoho nebo se s vámi zamyslet, koho vůbec oslovit můžete. A to se zdaleka netýká jen starších lidí. Ano, samozřejmě, že čím je člověk starší, kruh jeho blízkých se neustále zmenšuje, to je přirozený běh života. Ale ono to postrádání blízkosti a osamělost ani tak není kvůli tomu, že fyzicky není opravdu nikdo, kdo by mohl fungovat, s kým by si člověk nemohl být blízký. Jde o to, že lidé (ať už staří nebo mladí) jsou zdrženliví v začátcích, pokud jim do života přijde náhlá ztráta, nevědí, na koho se obrátit, protože s těmi nejtěžšími břemeny se často obraceli na ty, kteří právě odešli. Jednoduše se nechtějí vnucovat, nechtějí být nikomu přítěží a neví, zda někdo jiný chce být zcela jistě na blízku jim. Jistě, dalo by se říct, že zde se jedná o mimořádné události, ale je to docela stejný vzorec jako u zbytku populace. 

Nemá smysl asi na tomto místě pouštět do diskuze o tom, jak mladí lidé zcela ztratili schopnost navazovat jakékoliv druhy sociálního kontaktu přirozeně, tedy jinak, než přes sociální sítě a aplikace. Aplikace, které vás označí na místě a virtuálně vás spojí s člověkem, který sedí v hospodě u vedlejšího stolu, ale reálná odezva není žádná. Lidé u jednoho stolu komunikují prostřednictvím telefonu každý s někým jiným, nebo dokonce někdy i spolu navzájem. Čím dál tím víc mladých lidí se trápí, plácají se v dospělém životě, kde rodiče už nestačí, ale partner neexistuje, tak setrvávají doma, u mamky a taťky, ve svém dětském pokojíčku si hravě a nedospěle dopisují s přáteli a posílají si fotky o tom, co celý den dělají. Jako by doopravdy zůstaly v bezpečí anonymního virtuálního světa a ztratili schopnost seznamovat se v tom skutečném. 

A tak mi opakovaně připadá, že ať už se jedná o jakoukoliv věkovou kategorii, se kterou se při své práci setkávám, a jakoukoliv životní situaci, ve které se s nimi setkávám, všichni potřebují někoho k sobě a nikdo přesně neví, jak to udělat nebo jak se k tomu odhodlat. Napsat si inzerát, dopisovat si, jednou se sejít na krátké schůzce bez nápadu a pro jistotu v tom déle nesetrvávat, ať už z nejistoty, zda o nás ten druhý stojí, nebo pro zidealizované představy o tom, jaký typ člověka by nám mohl být blízký, aniž by byla dána šance těm ostatním. To se mi jeví jako přístup dnešní doby, ve které ale vlastně nikdo nechce být úplně sám – a to ani nemusí jít vždy nutně o přátelé, jiní zase k životu nepotřebují přátelé a vystačí si s láskou na celý život a další chtějí mít jednoduše někoho na nedělní večer v hospůdce. Proto si myslím, že podobné projekty mají smysl, protože lidem nabízejí něco nového, něco jiného, něco zábavného, a především pomocnou ruku, která je velice něžně a taktně popostrčí k tomu možnému opačnému protějšku, a když už nic jiného, poznají osobně nové lidi – a minimálně pro ten jeden den nebudou sami a mnoho z nich snad i na chvíli nedá možnost osamělosti.